Psáno srdcem i duší

Půlnoční tichý vítr se lenivě proháněl prázdnými uličkami šlechtické čtvrti. Ulicí zněl klapot střevíců. Mladá dívka v sametovém rubínovém plášti spěchala kvapným krokem k jednomu z honosných domů. Vracela se z noční toulky za svým milencem a musela být doma dříve, nežli její chůva pojme podezření. Vzduch se rozvířil a zvedl se vítr. Dívka se nejistě otočila a přidala do kroku, když v tom do někoho narazila, zakřičela, zapotácela se a spadla na chladnou kamenitou dlažbu.
„Ach madam, omlouvám se vám, že jsem vás takto vylekal,“ pravil muž v kápi a podával jí ruku. Dívka chvíli váhala, poté však vytáhla zpod pláště svoji bělostnou ručku a přijala tu jeho.
„Měla jsem pocit, že za mnou někdo je a nedívala jsem se na cestu,“ znovu se za sebe ohlédla do temné ulice, jen chabě osvětlené pouličními lampami.
„Opravdu?“ zeptal se onen muž tichým chraptivým hlasem, avšak neohlédl se. Téměř nepatrně prořízly vzduch ostré drápy, které mu náhle vyrostly na levé ruce. Zkušenými plavými pohyby je přitiskl k dívčině krku. Zvukem zasvištěla ocel a na chladnou kamennou dlažbu dopadla ruka s nelidsky dlouhými drápy. Netvor v kápi zakřičel a dívka sebou poplašeně škubla. Čísi pevná ruka ji odstrčila dostatečně daleko. Strhl se před ní pozoruhodný souboj. Muž, který ještě před chvílí zvedal ji z dlažby, měl nyní tvář netvora a z levého ramene mu tekla proudem téměř černá krev. Řval tak, že musel probudit celou ulici, avšak nikdo nikde.
„Já ti zkazím chuť na nevinnou dívku!“ jen další hbité pohyby neznámé osoby v klobouku a její svištící plášť. Dívce opodál se zatajil dech.
„Jdi ode mě pryč, nebeská bestie!“ z netvorovy zdravé ruky vyšlehl proud chapadel, který se snažil osobu zbičovat, avšak neúspěšně, neznámý byl rychlejší a za malou chvíli už neměl netvor ani jednu ruku.
„Pozdravuj v pekle!“ poslední záchvěv oceli ve vzduchu a démon byl na dvě poloviny. Neznámý se usmál, jedním pohybem strčil kord za opasek a upravil si klobouk. Poté se otočil k dívce.
„Nestalo se vám nic, krásná dámo?“ Mladá šlechtična naprosto okouzlena a zároveň šokována nezmohla se na nic víc, než zakroutit hlavou. Neznámý měl na tváři škrabošku a celé jeho tělo zakrýval plášť.
„To jsem milerád, smím vás doprovodit?“

O malý kousek dále, v keři
„Zatímco si takhle vrká, my se tu musíme krčit v keři a čekat, až ta krasotinka zapadne do domu,“ pronesl nevrle hromotluk v kožené rozepnuté vestě a černých kalhotách.
„Ticho!“ napomenul ho mladý muž s blonďatými vlasy a sledoval mezerou mezi větvemi celou situaci. Před domem s popisným číslem 22 neznámý s kloboukem právě něco pravil s tajemným úsměvem dívce, políbil jí ručku na rozloučenou a sešel po schodech na ulici.
„Už můžem?“ ozval se netrpělivě chlapík v keři, který se šťoural dýkou v zemi.
„Ještě chvíli,“ napomenul ho blonďák.
„Dřevění mi nehty,“ pravil muž s knírkem a francouzským přízvukem. Chvíli trvalo, než se dívka dostala k sobě do ložnice, ustrojila se ke spánku a zhasla světlo. Neznámý v klobouku kývl.
„Teď!“ skupinka čtyř naprosto od sebe odlišných mužů vyrazila z keře a pustila se do uklízení krve a roztrhaného těla. Chlápek s dýkou se rozběhl k démonovi a vrazil mu ji do srdce.
„Dagu! Nemáš se spíše ujistit, jestli ještě dýchá a až potom mu vrazit dýku do srdce?“ napomenul ho blonďák.
Dag se mrzutě otočil k démonovi, několikrát otevřel pusu jakoby říkal blá blá blá, ale tak, aby to nikdo neviděl. Klekl si k netvorovi a přiložil ucho k jeho ústům.
„Kaput!“ pronesl k ostatním polootráveně. Blonďatý mladík vytáhl z kapsy svého pláště kámen a chvíli s ním obcházel kolem.
„Tady to je!“ zavolal na ostatní, poté opsal kamenem kruh ve vzduchu a světlo zahalilo na malý moment ulici. Ve vzduchu se objevila světelná trhlina. Hromotluk vzal všechny kousky démonova těla a prohodil je trhlinou. Blonďák opsal kamenem ve vzduchu křížek a trhlina se zavřela. Zatímco Francouz s knírkem znuděně sypal prášek na dlažbu a jakoby kouzlem zmizela veškerá krev, zamířil blonďatý muž za neznámým v klobouku, který doposud klidně stál a přihlížel.
„Dívka?“
„Si nebude nic pamatovat.“
„Dobrá práce. Jsi v pořádku?“
„Ani škrábnutí, jen mě už mírně dusí ta vesta a manžeta, jak tohle můžete nosit! Příště si beru rytíře, připomeň mi to Dereku,“ jedním pohybem byla maska dole, stejně tak i klobouk, zpod kterého vypadl hustý závoj černý vlnitých vlasů.
„Samozřejmě Elin,“ pousmál se na ni.
„Madam, po dalších portálech ani stopy, můžeme si vyrazit do města, než ráno odplujeme?“ optal se jí Dag.
„Když budete s tou kocovinou zvracet přes palubu a u toho napínat plachty, klidně.“

Druhý den ráno
„Napnout plachty!“
„Aa-no...“
„Kde jste nechali své nadšení, na dně sudu s pivem? Do práce, chlapi, nebo budu zlá!!!“ zařvala kapitánka, ale na tváři jí hrál šibalský úsměv. A náhle se věci daly do pohybu tím správným tempem.
„Pamatuješ si, jak jsme naposledy neuklidili celé tělo toho démona?“ pravil šeptem jeden chlápek k druhému a oči měl vykoulené strachem.
„Až moc živě, kdepak, kapitánka je živel, nechtěl bych ji znovu naštvat,“ polkl druhý.
„Co to tam slyším!!“
„Nic, madam, povídáme si o počasí!“ nadskočili oba dva a kvapně utahovali lana. Elin se spokojeně rozhlédla po pracující posádce a rozložila před sebou mapu. Vzala prapodivný, lehce zářící a naprosto hladký kámen a pomalu jím přejížděla po ní.
„Další portál je...“ zamumlala si sama pro sebe.
„Tady,“ doplnil ji Derek a ukázal na místo.
„Královské město,“ povzdychla si Elin.
„Elin jestli to nezvlá-“
„Kurz královské město!“ zařvala kapitánka ke kormidelníkovi a ten okamžitě plnil její příkaz. Poté zamířila do své kajuty a rázně za sebou práskla dveřmi. Derek se za ní starostlivě podíval, téměř se vydal za ní. Poté zakroutil hlavou a obrátil se k mapě. Královské město... Opět... Po tolika letech... Někteří členové posádky si vyměnili lehce šokované či ustrašené pohledy.
„Hej, Rodgare! Pamatuješ si, když jsme byli naposled v Královském městě?“
„Hospoda na každém kroku a ten pivovar... mm, cítím pečeni až sem!“
„To nemyslím, hlupáku!“
„Myslíš ty namistrovaný démony? Jo, ta pakáž tam je fakt silná, netroufne si tam jen tak někdo.“
„Elin posledně ten jeden málem oddělal.“
„Jo a pak přišel..-“

Mezitím v kajutě kapitánky
Elin seděla rozkročmo na židli, opěradlem dopředu a znuděně se dívala na sebe do zrcadla. Přemýšlela. Vzpomínala.
„Kristi! Kristi poběž rychle nebo nás najdou!“ upínala na starší sestru svá velká vystrašená kukadla a snažila se ji odtáhnout pryč.
„Ne, běž napřed, zdržím je!“
„Sestři, ale oni nejsou lidé, zabijí tě!“
„Řekla jsem, běž napřed!!“ zařvala na ní sestra. Lekla se. Sestra se na ní otočila a pousmála se. Klekla si a objala ji.
„Neboj se, mám proti nim tajnou zbraň,“ pohladila ji po tváři a políbila na čelo. „Nikdy nezapomeň, naše největší síla, je uvnitř. A teď běž!“ Běžela, naposledy se ohlédla za svojí sestrou, ale spatřila jen oslepující světlo. Utíkala, jak jen mohla. Škobrtla o kořen urostlého stromu. Chtěla vstát, ale povšimla si díry v kmeni mezi kořeny. Tak akorát velké na to, aby se tam schovala. Malou chvíli se s odporem dívala na pavučiny, nesnášela pavouky, ale po chvíli zaslechla řinkot boje a strach z démonů byl silnější. Vytrhala pavučiny a rychle zalezla po malinkatých ručkách do díry, co nejdál to šlo. Schoulila se do klubíčka a k smrti vystrašená začala tiše plakat.
„Kde je ta druhá?!“ uslyšela hromový hlas a zatajila dech.
„Nevím, musela ji někam schovat,“ odpověděl mu druhý démon.
„Nebo odlétla.“
„Blbost, je moc malá, nemá ještě křídla.“
„Já nevím, tyhle nebeský potvory jsou čím dál tím silnější.“ Chvíli bylo ticho.
„Nebo se schovává někdy tady...“
„Fakt si myslíš, že by ji ta andělská holka schovala jen do nějakýho kmene?“
„Máš pravdu, to je pěkná andělovina.“
„Pojď, půjdem si vyvraždit nějaký menší město...“
„Od tý doby, kdy hrdinství přestalo být v módě, se mi tenhle pozemskej život fakt celkem zamlouvá...“
Za dva dny našel Elin v lese dřevorubec. Měla u sebe jen jedinou cedulku, kterou jí nejspíše strčila do kapsy sestra. Donesl ji na onu adresu postaršího muže, kde pokojně vyrůstala dvanáct let. Muž věděl, o koho jde. Učil ji všemu, co měla v budoucnu potřebovat. Jednoho dne jí přikázal, aby si všechno sbalila.
„Ale proč strýčku?“ zaprotestovala, bylo jí tu dobře.
„Neptej se, všechno ti vysvětlím a teď rychle, nemáme moc času! Ber jen to nejnutnější pro sebe, o ostatní jsem se už postaral.“ Pokrčila rameny a šla si sbalit. Za půl hodiny už nasedali do kočáru.
„Rychleji!“ pobídl kočího starý muž a poté se podíval na svojí schovanku. „Jsou nám v patách, už téměř přišli na to, v kterém městě jsi. Až dorazíme do přístavu, nasedneš na loď Východ Slunce a ukážeš posádce tenhle papír,“ pravil a podal ji srolovaný list s pečetí.
„Ale.. co ty?“ převzala si od něj list.
„O mě si nedělej starost,“ pousmál se. Náhle se zastavili.
„Co se děje, ještě nemůžeme být v přísta.. Utíkej!!!“ zakřičel na ni a vystrčil ji z druhé strany kočáru.
„Pojď sem, maličká, mám rád dospívající holčičky!“ rozkřikl se kočí, který se začal měnit v slizkého démona a z těla mu rostla chapadla.
„Běž! Zdržím ho!!“ zakřičel její opatrovník a zazářil.
„Ne!“ odmítala, nechtěla přijít o dalšího blízkého člověka. Tohle naposledy říkala její sestra.
„Běž!!!!“ zařval na ni a poté se proměnil v záři, která démona na čas oslepila. Utíkala dolů z kopce přímo k přístavu. Udýchaná doběhla a zmateně se rozhlížela kolem. Nemohla najít loď Východ Slunce. Těkala zleva napravo a přemýšlela, na kterou stranu se má vydat. Která cesta může být ta pravá... Naše největší síla je uvnitř... naše největší síla je v srdci... levá je od srdce... Rozběhla se nalevo a po pár metrech spatřila loď Východ Slunce.
„Připravte se chásko, odplouváme!“
„Ne!! Počkejte!! Mám pro vás list!!!“ zařvala zoufale na posádku lodě.
„Od koho?!“ zeptal se blonďatý mladík.
„Od hraběte Dykryse!“ vydechla vyčerpaně a popadla se za kolena.
„Vezměte tu dívku na palubu a okamžitě zvedněte kotvy! Rychle!!“
Vzpomínka se rozplynula.

A tak se dostala sem, mezi tuhle bandu vysloužilých pirátů, kterým démoni začali fušovat do řemesla. Deset let před jejím příchodem začali po přístavech sbírat duše, kterým lezou stejně krkem, jako jim. Každý z nich zastával svoji práci. Na tu nejšpinavější si vybrali ji. Anděla. Vstala ze židle a prohlédla si svůj šatník. Vesměs samé mužské lepší šaty. Hrdinství opravdu nebylo v módě. Jenže jsou tu jiné malé holčičky, které potřebují zachraňovat, vzhlížet ke svému tajemnému princi a ona se bude noc co noc přestrojovat za muže, aby je nezklamala. Jako zklamali kdysi její sestru.
Ťuk, ťuk.
„Jestli jsi to ty Dereku, tak rovnou zase zalez!“ skočila do houpací sítě a vzala si knížku do ruky.
„No, já … chtěl jsem ti jenom říci... ,“
„Vymáčkni se.“
„Tak tedy,“ odkašlal si, „víš, jsi silnější a desetkrát lepší bojovnice, než jsi byla tehdy, když jsme byli v Královském městě naposledy, jsem si jist, že tě ta pakáž tam na lopatky už nepoloží,“ postupem jeho hlas zesiloval a byl jistější a jistější. Nastala chvíle ticha. Polkl.
„Kdy budeme schopní použít portál?“ pravila od knížky jakoby nic. Povzdechl si.
„Přibližně za den, možná dva,“ pravil nejistě.
„Špatná odpověď.“ Otočila stránku.
„Za den.“
„Fajn.“ Další ticho. „Ještě něco jsi mi chtěl?“
„No... asi... raději.. ne..“
„Tak jdi, potřebuji si odpočinout.“
„Rozkaz.“ Už byl téměř na odchodu.
„A Dereku?“ Zastavil se. „Díky.“

O pár hodin později.
„Ne!“ vyskočila do sedu, až se s ní síť pořádně rozhoupala. Pitomé Královské město. Vracejí se jí vzpomínky. Je to skoro rok...
„Už tě mám, malá holko!“
„Nerad vás ruším hrdličky, ale očividně není nijak nadšená z toho, že si jí chystáš dát trošku krvavou pusu, takže když dovolíš, vezmu tuhle tvoji ruku s fakt hnusně přerostlejma drápama, měl bys s tím něco dělat chlape, a takhle krásně ti ji uříznu.“ Zasvištění železa. Elin spadla na dlažbu a držela se za hrdlo, které ještě před chvílí svíral démon v drápech.
„Tak a pro velký úspěch si to zopakujeme ještě jednou kamaráde, co říkáš?“ další zasvištění železa. Démon byl zcela v šoku.
„Páni, vidím, že moje kousky se ti fakt líbí, tak že jsi to ty, dám ti přídavek.“ A už byly na dlažbě dvě poloviny netvorova těla.
„Jste v pořádku? Neměla byste-“ natahoval k ní ruku, aby jí zvedl ze země, ale zarazil se, když spatřil její výraz.
„Co si o sobě vůbec myslíte?! Tohle je moje práce!“ vyšvihla se na nohy a nasadila si spadlý klobouk.
„Tak pardon, že jsem vám zachránil život!“
„Měla jsem to skvěle pod kontrolou.“
„Nebýt mě, ležíte tu v krvi a démon se živí vaším masem!“
„Kdo si vůbec myslíte, že jste!“
„A kdo jste vy!“
Zalapali po dechu a téměř na povel se od sebe otočili a každý šel svou vlastní cestou.

„Pff, frajírek!“ zaskřípala Elin mezi zuby. Víčka se jí konečně začaly klížit zasloužilým klidným spánkem.

Za několik dlouhých hodin
„Jsi si jistý, že ji máme vzbudit? Třeba se vzbudí sama,“ šeptal chlápek s dýkou k jinému.
„Já myslím, že by to měla vědět,“ pošeptal druhý.
„Tak tedy, do toho,“ pravil první a pobídl ho.
„Nene, ty máš přednost!“
„Kdepak, měl jsi narozeniny, ehm, užij si svůj dárek!“
„Ty mám za půl roku!“
„Tak ti dávám dárek dopředu.“
„Co se tady děje?“ otázal se rázně Derek.
„Šššš!“ okřikli ho oba. „Kapitánka spí!“
„Ach ták. Ustupte pánové a nechte to profesionálovi!“ prokřupl si blonďák klouby a šel k Elin. Naklonil se nad ní a...
„Nechystáš se mi dát pusu, tím mě probudit jak v nějaké stupidní pohádce a myslet si potom, jak jsi strašně galantní sexy romantik, že ne?“
„Ne!“ vyskočil Derek bleskově o metr dál. „Ehm, ty nespíš?“
„Ne, hádání těch dvou mě vytrhlo z mého přemýšlení.“
„Eee, půjdu utáhnout lana!“
„Jo! Já... zkontroluju, jestli nezatýká do lodi!“ A oba dva byli pryč. Elin se za nimi zamyšleně dívala.
„Jestli nezatýká do lodi? Mám to ale opravdové odborníky... No, nevíš, co mi ti dva hrdinové chtěli?“
„Jsme na místě.“
„Cože?!“ Derek ukázal z okénka kajuty. Ano, bylo tam. Královské město.

O dvě hodiny a hromadu čekání později
„Už jsi převlečená?“
„Ne.“
„A teď?“
„Ne!“

O půl hodiny později
„Aaaaa teď?“
„Ne!!“
„Už?“
„NE!“

O dalších dvacet minut později
„Už?“ Žádná odpověď. Dveře se otevřely a vyšla Elin v celkem normální sukni, košili a šněrovačce.
„To je hnus,“ pronesla znechuceně.
„Nemůžeš ve dne chodit v mužských šatech,“ pravil Derek a otočil se k ní.
„Páni... Kdo jsi a co jsi udělal s Elin!“
„Nepřeháněj tolik, je to jen obyčejná sukně a košile se šněrovačkou... jdeme?!“ A tak se vydala polovina posádky velmi podivných rozdílných mužů a jedné dívky na obhlídku královského města, aby se nakonec sešli v …
„V tomhle městě je snad stovka hospod a my se sejdeme všichni v té jedné,“ zavrčela Elin.
„Nediv se, když tu zavedli obsluhu se šněrovačkou, ale bez košile!“ utěšoval ji chlapík s dýkou s rozzářeným úsměvem. „Hej kočko, co děláš dnes večer!“ zavolal na hostinskou. Elin mu však odpověděla za ní tím, že mu velmi pevně stiskla ucho a velmi přesně jím zatočila. Hostinská se na to podezíravě dívala.
„Ehm... můj budoucí švagr, furt by koukal po jinejch, když má doma holku jako lusk a osm malejch capartů,“ pronesla nevraživě a jakmile si hostinská hleděla svého, Derek jí předstrčil vyhlášku.
„Dnes večer je ples, zváni jsou všichni, nechceš se jednou zase jít bavit?“
„Bavit?“ zopakovala po něm, jakoby neznala význam toho slova. „Já se přeci bavím každý večer, moje práce je pro mě ohromná zábava, není nad to rozmáčk... rozmáčknout vajíčka a hodit je do polévky!“ změnila kurz, jakmile si všimla, že je poslouchá opilec u vedlejšího stolu.
„Moje ucho!“
„Aaa, promiň.... Hmm, bavit říkáš?“
„Jo, trochu si vyrazit, však víš...Spo-“
„A co démon?“
„Ten se stejně objeví až o půlnoci, si můžeme-“
„Tak fajn!“ pravila a rázně vyskočila ze židle a odešla.
„Kam šla?“
„Chystat se, je to ženská! Uvědomuješ si to vůbec někdy?“ muž s dýkou se na něj vyčítavě podíval.
„Až moc dobře..“
„No tak chlape, je to ženská jak lusk, dravá, vtipná, možná taky chytrá, tak na co čekáš?“
„Jak to myslíš?! Já k ní nic necítím!“
„Řekl jsem snad něco takového? Myslel jsem, na co čekáš, jdi zaplatit a běž na loď na ní čekat, ne?“
„Jasně, díky!“
„Bože!“ pravil chlápek s dýkou a praštil hlavou o stůl.

O několik hodin později
„Už jsi převlečená?“
„Ne!“
„A teď?“
„NE!“

O další hodinu později.
Slunce téměř zapadlo. Na obloze se rozsypala měděná perlová mračna. Derek seděl na krabici v slavnostním plášti, upravený, umytý, dokonce i učesaný.
„A teď?“ Místo odpovědi se dveře otevřely a z kajuty vyletěla kniha na místo, kde dle představ Elin měl Derek stát.

O půl hodiny později se dveře otevřely. Derek vstal.
„Co ti tak dlouho....“ dále nemohl pokračovat ve větě. Byl naprosto okouzlen. Elin měla na sobě rudé korzetové šaty s černou krajkou a černé rukavičky. Divoké havraní vlasy měla učesané do elegantního uzlu, dekolt jí zdobil rubínový šperk.
„Vypadáš nádherně,“ vypravil ze sebe ohromen.
„Děkuji,“ pravila tiše a čekala.
„Ss-ss!“ zavolal na něj chlápek s dýkou nenápadně a ukazoval, jako že si něco přehazuje přes ramena. Derekovi náhle došlo, co myslí, vzal plášť Elin a oblékl jí ho. Poté se znovu podíval na něj. Ten už však jenom pokrčil rameny. Muž s knírkem mu nabídl rámě. Chlápek s dýkou se polekal. Derek se div neplácl do čela a nabídl Elin rámě a tak slavnostně vykročili.

Královský palác bylo honosné obrovské sídlo a působilo okázalým dojmem. Když došli do tanečního sálu, mnoho lidí se za nimi otáčelo.
„Poznali, že jsme cizí,“ šeptla mu Elin nervózně do ucha.
„Jenom obdivují tvoji krásu,“ utěšil ji taktéž šeptem. Náhle se ozvaly tři rány holí do země. Šum utichl a všichni se podívali do čela sálu. Malý podsaditý mužík s rezavým plnovousem a holí v ruce si odkašlal.
„Přichází král!“ Dav se uctivě rozestoupil. Za zvuku slavnostních famfár a hudby vešel do síně král ve zdobném slavnostním oděvu, na hlavě měl korunu, v rukou svíral železo a zlaté jablko, dlouhý ementálský plášť za ním táhla čtyři pážata. Když šel kolem Elin, na moment se jí zdálo, že se jejich pohledy střetly. Byl jí povědomý... Ale odkud? Zanedlouho již došel k trůnu a usadil se.
„Vítejte a bavte se!“ a tak zábava a večer mohli započít.

Elin se po celý večer celkem dobře bavila. Derek sice nebyl nejlepší tanečník, ale dlouho nezažila něco jiného, než práci. Když byl večer v plném proudu a zrovna dotančila jeden kousek, šum znovu utichl. Otočila se, aby se rozhlédla, co se děje a stála tváří v tvář králi. Zdvořile se jí poklonil. Mírně překvapená jemně poklesla v kolenou a hlavou se lehce poklonila, jak se na dámu sluší.
„Smím prosit?“
„Ji-jistě,“ vysoukala ze sebe a už si ji král vedl na parket, samozřejmě, ementálský plášť zanechal na svém trůnu.
„Jste mi odněkud povědomá, neviděli jsme se někdy?“ podíval se jí uhrančivýma očima do těch jejích kaštanových.
„Taktéž ve mně budíte stejný pocit, ale nemám tušení, musím vás zklamat výsosti, byla jsem zde naposledy před rokem a to jen na jediný večer,“ podivila se. Moc mluví. Neměla by tolik mluvit. Je to cizí člověk, i když je to král.
„Zvláštní. Vybavuje se mi jeden večer před rokem... často na něj vzpomínám..“
„Omlouvám se, že vás přerušuji výsosti, ale nemyslím si, že se známe, nejste tomu mladíkovi vůbec podobný,“ pousmála se Elin.
„Pravda, ani vy nejste té drzé dívce příliš podobná,“ souhlasil král.
„Vidím, že nemůžete najít svého společníka, a tak mám nejlepší důvod si vás ukradnout s vaším laskavým svolením na zbytek večera,“ ozval se za ní hlas. Pousmála se.
„Jak si vaše výsost přeje.“ Poklonila se. Šli tančit. Celý jeden kousek se spolu bavili o všem možném. O cestách, o knihách, o umění. Elin se však úzkostlivě vyhýbala tématu minulost či rodina. Neušlo mu to.
„Nepůjdeme se projít na balkón?“ nabídl jí po dalším tanečku a úkloně.
„Ráda,“ pousmála se a zamířili spolu oním směrem, kde zůstali daleko od všech a všeho.
„Jste velice zvláštní Elin, neznám druhou ženu, jako jste vy,“ pousmál se král.
„Děkuji za lichotku, vaše jasnosti.
„Prosím, říkejte mi Normine.“
„Jak si přejete, Normine... Každá žena je originální... každý člověk je originální... dle mého, nelze najít nikoho, kdo by si podobal jako vejce vejci.“
„Napadáte mojí lichotku?“
„Ne, to bych si netroufala!“ polekala se Elin. „Omlouvám se.“
„Nemusíte se omlouvat, rozesmála jste mě. Opravdu jste jedinečná... Možná více, než si myslíte.“ Zvědavě k němu zvedla zrak.
„To ty jsi ta dívka... Před rokem... Skrýváš to v sobě... Tajíš sama sobě, kdo doopravdy jsi. Převlékáš se do role rytíře a zachraňuješ dívky v nesnázích, spíše bys měla zachránit ale sebe sama.“
„Já.. nerozumím..“ Elin polekaně udělala krok vzad.
„Jsi anděl Elin... máš křídla, máš dar! Tak na co čekáš?“ Chvíle ticha a nechápavých pohledů dívky. Normin se pousmál. Zavřel oči. Zvedl se mírný vítr a zazněly líbezné tóny hudby. Elin zavřela oči a nechala se unášet tou krásnou melodií. Hudba utichla. Otevřela je a chtěla se zeptat, kam zmizela, náhle ale si uvědomila, že nestojí na zemi. Vznášela se dobrý metr nad podlahou. Chtěla křičet a mávat rukama okolo sebe, ale Normin je za ně chytil.
„Šššš, neboj se...“ podívala se do jeho laskavých očí a rozevřela oči úžasem. Z lopatek mu narostla dvě krásná bělostná křídla, kterými lenivě mával ve vzduchu. Náhle si to uvědomila. Cítila podivný chlad v zádech. Chlad, ale i hřejivé teplo. Instinkt. Mávla křídlem. Pousmál se. Náhle pohodu rozřízl křik mladé dívky.
„Máme práci, anděli.“