Bolest
Cítím jak mě zžírá. Zejména mé srdce. Kousíček po kousíčku. Vychutnává si ho. Tisícinu milimetru po tisícině milimetru. Vidím ho. Je s ní. Objímá ji kolem pasu. Stojí metr přede mnou, ale přes mlhu, jakoby stáli vzdáleni několik tisíc kilometrů. A srdce krvácí. Kap... Kap... Kap...
Slyším ji. Jan nadšeně vypráví o jeho letmých polibcích ruky. Něco v mém nitru řve. Řve zoufalstvím. Řve beznadějí. A mého srdce je už zase o nepatrný kousek méně. Příliš zanedbatelný. Nikomu na něj přece nezáleží... Nikdo o něj nestojí...
,,Jsi v pořádku?" ptá se mě a na tváři má něco, co je chabým pokusem o starostlivý výraz. Nasazuji naučený úsměv. Slzy netečou jen díky mé vůly. Vycvečená, tak, jak to chodí u bojovnice. Ano, bojovnice, tou bezpochyby jsem. Vždycky jsem bojovala, brodila se v krvi, bojovala i o jeho život. A on... skládá milostivé lichotky princezničkám, jakými nikdy nebudu. Vždy budu ta odhodlaná skálopevná, vysmívající se všem krasotinkám v nesnázích, přesto jim tajně pomohajíc. A on tu vždy bude, aby je nosil v náručí, vychvaloval jejich krásu nad všechny divy světa a tvářit se, že je poslední rytíř. A ony se za ním budou hnát, jak to u ohrožených druhů bývá.
A já budu tiše stát ve stínu, držet se za krvácející srdce a doufat, že jednou nějaký princ, až procitne ze své slepoty, zachrání mě, rozsekne mou slupku ledové bojovnice... Mezitím, se s laskavým dovolením, budu brodit v krvi a bojovat za ty životy princezniček. Samotná ve stínu rytíře....
Slza...
