Psáno srdcem i duší

Kráčela jsem deštěm, tenkými prameny nebeských slz, provázky nářků, pro mě však znamenají vysvobození. Volnost, svobodu, bezpečí. Půlnoc už odbila, měla bych jít domů. Dřív jsem vždycky chodila, ze strachu či z povinností... Kráčím dál, proplétám se mezi kapkami deště. Není pro mě čas. Umáčené vlasy mi rámuji oči a z očí se linou kapky. Svoboda. Nadechuji se omamné vůně deštivé noci. Vše ze mě teče potůčky dolů. Problémy. Starosti. Nalhávání. Přetvářka. Teď jsem jen já. Já a kapky deště.

Miluji, když prší, obzvláště na jaře a hlavně v létě. Déšť se mě neptá, jakou vahou dopadám na půdu matičky země. Déšť se mě neptá, kolik mi je let. Vím, že se vrátí a bude mě zase hladit. Bude ze mě smývat starosti a problémy, podepře mě, až to budu potřebovat, rozveselý mě hudbou, dá mi pocit bezpečí.

Tak mě napadá, můžu si vzít déšť? Oddat se s ním? Byl by to dokonalý manžel, vždyť by umyl aji nádobí. Bylo by to tiché manželství, bez hádek. Občas nějaký ten blesk, ale tak nikdo není dokonalý, že.

Tančím v dešti, mé chodidla olizují hladové kapky a vlasy hladí pramínky nebeských slz. Zapomínám na starosti. Na obavy. Na strach ze samoty. Na strach ze sebe sama, ze svých pocitů a tužeb. Odemykám své srdce a po tvářích stékají jen další potůčky slané vody. A tančím s mým věrným tichým společníkem.

Někdy mám pocit, že dešťové kapky jsou dopisy z jiných světů. Krátké vzkazy.....Ještě to nevzdávej...Jsme s tebou....Ochráníme tě...Ochráníme vás....Neopustili jsme tě...Myslíme na tebe...Jsme stále s tebou...Nevzdávej se...

Tančím v dešti nebo spíš si vyzvedávám svoji půlnoční poštu. Možná nejsem víla či chlapecký ideál. Možná by náhodní kolemjdouci uvítali přitažlivější, dobrotivější, andělskous slečnu. Nejsem dokonalá a nikdy nebudu. Jsem svá. A jednou to někdo ocení, jako můj tichý společník, déšť.