Psáno srdcem i duší

Máte rádi bouřky? Já je miluji. Tedy.... Jak které. Rozlišuji bouřky na dva druhy. Na mokré a bolestivé. Ty mokré trávím venku, vesele tančím mezi kapkami a ostatní lidé se na mě dívají jako na blázna nebo se ke mě přidají. Ty bolestivé se dějí ve mě nebo v jiných lidech.  Budu teď trochu sobecká a budu mluvit o těch, které zuří v mém nitru.

Můj život byl vždy jiný. Okolnosti, co se mi děly, vždy hodně ovlivňovaly mé chování, mé přístupy k jiným věcem či k lidem. Bohužel i k lidem, na kterých mi záleží. Jenže jsem to nebyla vždy jen já. Mé vášně, má zuřivost, mé výbuchy žhavé lávy byly vždy, nebo aspoň většinou, ještě více podněcovány některými bytostmi, které se mě snažili ovládnout. Říkejme jim vnější démoni. Co vám vyjde, když smícháte vnitřní a vnější démony? Pořádný chaos. V těch lepších případech jsem  si nechala napsat propustku ze školy, pustila si mp3 a doma se vymlátila do polštáře a vyřvala na metalových písničkách. V těch horších případech jsme ubližovala lidem, na kterých mi záleží a ubližovala i sama sobě. Nikoliv fyzicky. Až na jeden pohlavek. Promiň...

Tihle démoni mě ovládali již delší dobu.... několik let. Ač to vždy vypadalo, že se stav uklidnil, vždy přišlo něco.... a vypukla bouře...

Pod mračny jsem zapomněla na to, čím jsem si prošla. Kdo u mě stál. Kdo mi pomohl. Ale především na to, že jsem to já, já, moje hlava, moje oči a že nikdo nemá právo mě ovládat. Nikdo nemá právo mě nutit ubližovat. Nikdo nemá právo nutit mě dělat něco, co by ta stará dobrá Adrianet neudělala.

Když mi bylo takových třináct, čtrnáct let, procházela jsem si kromě puberty (ano, já vím, slyším Tě) velmi krušným obdobím. Když jsem tak nějak se trochu probrala a uvědomila si, že pořád ještě jsem člověk a lidská milující bytost, uvědomila jsem si, co je mým cílem. Proč tu jsem. A na tohle jsem zapomněla.

Vzpomněla jsem si na to až dnes, když jsem se jen tak šla projít do města po jedné vydařené dámské jízdě. Mimochodem, Baru, jestli tohle čteš, díky poklade :-*.

Ale zpátky k tématu. Šla jsem se projít do města ve značně dobré sebevědomé náladě, ta stará zamindrákovaná Adrianet jakoby se rozplynula. Rozhodla jsem se jít do knihkupectví. Vzhledem k mému snu, stát se spisovatelkou, je to celkem pochopitelné. Jen tak jsem se procházela... Jako ta Adrianet, ta ze starých časů, ta, jenž byla Někdo.... Procházím se dětskou literaturou.... vidím všude ty pohádky, ty krásné příběhy, ktré způsobují úsměvy, po kterých děti spokojeně usnou v pocitu bezpečí, uchráněny od zla okolního světa. Poté jsem si tam koupila i dvě úžasné knihy, které mi nejspíše otevřely oči. Vřele doporučuji Muži jsou z Marsu, Ženy z Venuše (Jedna kniha, nikoliv dvě ;-)) )

Tak nějak mi i v drogérii došlo, kde byly krásné dětské pěny do koupele, ach ta melancholie, že svět se snaží, udělat dětem lepší místo pro život. Více ten nepřátelský svět pro ně zpříjemnit, protože ony si to zaslouží tím, že se rozhodli přijít na svět. (Když pomineme nemalou snahu rodičů)

Ale co mi ostatní? Každý z nás má v sobě malé dítě, ale my ostatní musíme se snažiti sami a dělat pro nás náš život pohádkou, protože bez toho by byl život nudný, bez pohádek. Smutný. Každý muž má v sobě rytíře. Každá žena má v sobě křehkou princeznu. Každý si přeje býti zachráněn od zlého draka, či ho skoliti, ať už je to nepříjemný šéf v práci a nebo profesor, který si na nás zasedl. O čem jsou pohádky? O lásce.

A na tohle přesně jsem zapomněla. Zapomněla jsem na svojí lásku, vůči lidem. Na to, jak chci činiti jejich život pohádkou. Ať jde jen o maličkosti, pustit stařenku sednout a nebo o příběhy, kdy to naše dobro, zvítězí nad zlem. V reálném životě, není dobro ani zlo. Ale vzájemnou laskavostí, porozuměním a něhou můžeme druhým zpříjemnit jejich život a tím i náš. Jsem idealistická, optimistická, sangvinistická, naivní romantička a vždycky budu. Věřím v to, že v každém člověku je kousek dobra, plamínek, který mohu rozžehnout. Kdysi jsem si slíbila, že rozžehnu tolik plamínků, kolik to jen půjde. Jako křesadlo nechť mi slouží laskavost, porozumění, dobrota a láska.

Tímto, se chci omluviti všem mým blízkém, pro které jsem neměla dosti pochopení a důvěry. Vězte, že Vás mám ráda a mrzí mě to.

Takže na závěr, Vám, milí démoni. Táhněte do nebe. V mém srdci nemáte co pohledávat. Jestli se mi ještě jednou postavíte do cesty, vlítnu na Vás s bandou andělů a naděláme z Vás čiré světlo. :-) Nicméně Vám děkuji také. pomohli jste mi uvědomit si, že lidi miluji. Ač mi někdy ubližují, vím, že v jejich nitru, to nedělají schválně. Že v jejich nitru je dobro, že touží po laskavosti, dobrotě, pohlazení. A já tu budu pro ně, až se všichni otočí k nim čelem nebo budou mít pocit, že jsou na vše sami. Budu tu já. Já a můj úsměv, já a moje pochopení. Já a moje příběhy. :-)

Vítej Adri, chyběla jsi mi. :-)