Zpověď
Tóny písně se odrážejí od stěn, vzpomínky jako mlha vyplňují zbytek prostoru, srdce se snad snaží vejít do krabičky od zápalek a nevědomky se vyřkne jediná stoprocentní pravdivá věta....
Komu ji vlastně říkám? Stěnám? Plyšovému medvědu? Vám? Tobě?
Psaním jsem vždy řešila své problémy. Asi jsem se je odnaučila řešit v normálním životě. Když mi bylo nejhůř, psala jsem. Když jsem něco někomu potřebovala říct, psala jsem. Snad ze strachu z následků, ze strachu s nevyhnutelné bolesti odmítnutí, kdoví....nicméně přes plochou obrazovku počítače mé slzy nikdo neuvidí. Jen ucítí skrz povídky, úvahy, letmé literární polibky a touhy.
Možná je psaní prostě pohodlné, ačkoliv bych to neřekla. Je to pro mě prostě ten nejlepší způsob, jak něco někomu říct.... A nemyslete si, že to nebolí...
Jak vypadají Vaše ideály? Já jeden ideál měla. Ztratila jsem naději, přestala jsem doufat, že ho potkám. Nepotkala jsem. Potkala jsem někoho jiného....
Znáte ten pocit, kdy nepotřebujete zažít vášnivou noc ani nic podobného, prostě Vám k úplné spokojenosti stačí přítomnost toho druhého? Jeho objetí a jeho štěstí? Jakmile jste s ním, tak celé tělo Vám zaplaví vnitřní teplo a vnímáte každičký okamžik, každičkou blízkost a snažíte si do každého detailu zapamatovat chvíli? Tenhle pocit jsem ještě donedávna pamatovala jen u jednoho člověka...
Přijdou mi slova zbytečná. Slova jakoby kazila a ubírala pocitům na kráse. (Což je docela průšvih, když chci být spisovatelka XD)
Láska má mnoho podob. Každý ji taky vnímá jinak. Někdo se raduje, když někoho miluje, nekdo ne. Mě se chce brečet i smát. Za můj poměrně krátký život jsem již jednou milovala a nedopadlo to nejšťastněji... Možná proto mi už den tečou skoro bez přestávky slzy. Láska se mi prostě spojila s bolestí a ze strachu z ní.....
Na konci nám všem stejně nezbude nic jiného, než vypustit jednu větu z úst a doufat, že pád nebude moc bolet.....leda že......
Takze spisovatelka?
(Maya, 10. 7. 2008 5:28)